Chtěl bych … Slyšeli jste už toto spojení? Mnohdy, však? I ve své osobě? A viděli jste výsledek po každém „chtěl bych“, či jen párkrát? Co byste chtěli? Zamyslete se. Znám několik lidí, od kterých jsem toto slovní spojení slyšel mnohokrát, ale vždy to skončilo jen při snech, touhách, jakýchsi nenaplněných přáních.
Naštěstí znám i takových, sice již méně, u kterých se „chtěl bych“ změnilo na „udělal jsem, jestli dokázal jsem“. V čem jsou tito lidé jiní? Možná někteří zkrátka nemají dostatečně silné přání, jiní možná nejsou ochotni proto něco udělat, vynaložit extra úsilí. Případně investovat do sebe. Není problém chtít. Problém je, když jen málo „chtěl bych“ proměním na „mám, dělám, žiji to“. Ano, chápu, že jsou i věci, které potřebují svůj čas. Ale kolik z tohoto je lenost nebo prokrastinace? A co sebereflexe, zamyšlení jestli na to vůbec mám?
Nedávno jsem četl výrok Josefa Formánek, který řekl: „Buď jste rybář nebo se o to jen snažíte“. Zde ještě vzpomenu slova, která moje Anita nemá ráda, a to „snažit se“. Ona říká: „Buď to udělej nebo to nedělej vůbec“. Snažit se o něco je podle ní ve většině případů pouze alibismus. Představte si toto: prodavač v obchodě má prodávat, ví, co má dělat a také velmi chce. Jenže celý den ho zaměstnávají myšlenky a starosti doma. Odvede nekompletní práci a jeho reakce na kritiku nadřízeného je: „Ale já jsem se snažil“. Ano, může být, že měl špatný den, každý ho někdy máme, ale když je dlouhodobě člověk myšlenkami mimo své práce a stejně jeho emoční nastavení, tak výkon v práci jde dolů. Máte x chtěl bych a měl bych. Proto, když se snažíte a nejde to, třeba hledat příčiny, proč to nejde. Možná výsledkem může být, že tu práci ani nechcete dělat. Nebo, že prostě na to nemáte. Sám se mnohdy setkávám na pohovorech s mladými lidmi bez zkušeností, ale požadavky na plat a jejich sebevědomí mě velmi překvapí.
Jaksi mi začíná chybět to, že když něco chci dosáhnout, tak si musím tu cestu vyšlapat krok po kroku. Já jsem takto kráčel mnoho let a budu dál, protože ještě nejsem v cíli, ale nezůstanu jen u „chtěl bych“, tak proto na sobě pracuji. Zní to možná přísné, ale je velmi důležité znát sám sebe a vědět odhadnout, jestli na to mám nebo nemám. Pokud na to nemám, snaha nevede nikam, je to jen ztráta času. Stejně jako touha po dokonalosti. Jsou lidé, i páry, kteří se stále „hrají“ na dokonalost a realita je spíše hodně „chtěli bychom“ a nepočúvanie svých pocitů. Na co je to dobré? No na nic … Časem jejich to doběhne, zjistí, že nežijí sami sebe, to, na co mají, to, v čem jsou dobří takoví, jací jsou a i s chybami. Že to všechno „chtěli bychom“ a snažení se o něco vytváří jakýsi umělý model dokonalosti navenek. Uvnitř jejich to žere, a pokud i teď zním velmi sebejistě, jsem si tím jistý.
Sám jsem to kdysi dělal. Když jsem padl, přiznal si, jak se věci mají a šel s pravdou ven, tak se mi ulevilo. Myslel jsem, že to bude bolet, ne mě, ale mých blízkých. A paradoxně jen se všem ulevilo, protože když vás má někdo rád, tak vás bere takového, jaký jste. A pokud ne, tak alespoň zjistíte pravdu z druhé strany. A pravda je osvobozující. Musíte však na změně pracovat a ne jen snažit se a teoretizovat. Změnit se je jedna z nejtěžších věcí a nikdy to nedělejte sami, ale komunikujte s partnerem. A když toužíte, potřebujete, chcete se změnit, tak důležitá je ta míra a intenzita. Pomalu, krok za krokem. Třeba se ohlížet kolem sebe a nedělat žádné prudké extrémy, ale opět kráčet zlatou střední cestou. Někteří si řeknou, že něco není správné, a tak to stopy a budou se omezovat celý život, i když jde o věci, které umíme mít pod kontrolou.
Například alkohol. U mě je to tak, že si vím říci ne, ale vím si říct i ano, když je na to příjemná příležitost. Nechci propagovat alkohol v žádném případě, jen uvádím příklad. Je důležité pěstovat pevnou vůli, ale myslím, že i ji třeba používat selektivně. Je třeba se zamyslet, že co ztrácíme tím, že něco měníme. Vícekrát jsem mluvil s kámošema, že když úplně přestali pít alkohol, byly mnohem méně spontánní. No a já osobně miluji spontánnost a to prosím si nemyslíte, že bez alkoholu nejsem spontánní. Mluvím o situacích, kdy je to prostě součástí atmosféry. Nemusí to být pravidlo, ale i já sám jsem to zpozoroval u některých lidí. Proto jsem názoru, že obmedzujme špatné věci, návyky, ale mějme schopnost rozpoznat kdy se můžeme uvolnit. Prostě vše s mírou.
Snaha o dokonalý stav je náročná. Je to stav, kdy člověk nemá žádné chyby. Existuje to podle vás? Dělat chyby je lidská přirozenost. Každý je činí a když se neustále snažíš nedělat jejich, mrháš tím nejcennějším, co máš a to je tvůj čas. Proto je dobré poznat nebo se dotknout extrémů, ale rozhodnout se žít střední cestu a tam mít sebe pod kontrolou. To je podle mě pro naši psychiku zdravější a přirozenější i když náročnější cesta. Tedy alespoň pro mě, ale mně to stojí za to.
